„V New Yorku přijdou i na otevření obálky, pokud se tam podává šampaňské.“ (Sex ve městě)
Než se však šampaňské stalo nejoblíbenějším nápojem králů a aristokratů, nazývalo se „ďábelským“.
Mezi všemi šumivými víny má šampaňské nejdelší a nejstabilnější perláž (z francouzského perle – „perla“), tedy hru bublinek, a to je jeden z důvodů jeho obliby. V jediné lahvi jich je téměř 49 milionů. „Když ochutnáte šampaňské, každou sekundu vám stovky bublinek vystřelí aromatické látky do nosu a obohatí tak vnímání,“ říká Gérard Liger-Belair, přední vědec v oblasti fyziky šampaňského. Bublinky oxidu uhličitého zvedájí aromatické látky k hladině jako ve výtahu – když bublina s aromatickou molekulou na hladině splaskne, rozpráší aroma jako aerosol.
Drátěná uzda, která drží korek na místě, se nazývá muselet a měří 52 cm. Podle legendy to byla délka drátu, který Madame Clicquot vytáhla ze svého starého živůtku, aby zazátkovala láhev své značky Veuve Clicquot.
Fólie kolem korku se objevila v 19. století. Zpočátku sloužila jako ochrana proti krysám a myším, které žily ve vinných sklepích a nepohrdly douškem šumivého nápoje; později se zachovala jako pocta tradici.
Uzávěry lahví se vyrábějí z kůry korkového dubu. Kmen a silné větve dubu pokrývá korková kůra již ve věku 3 až 5 let. Těsně před zazátkováním se korek změkčí párou nebo horkou vodou. Na rozdíl od plastu se korková zátka jen těžko zatéká ručně, a proto se používá stroj, jehož tlak na korek dosahuje asi 2 tun. Korek může vyletět z láhve rychlostí 40 až 100 km/h a vystřelit až 12 metrů vysoko.
Šest atmosfér – takový je tlak v láhvi šampaňského vychlazeného na 10 °C, tedy zhruba dvoj- až trojnásobek tlaku v pneumatikách automobilu. Nápoje s tlakem nižším než 5 atmosfér se řadí k běžným šumivým vínům. Při otevírání se 0,6 joulu, tedy 5 % uvolněné energie, přemění na kinetickou energii vyletávajícího korku; zbývajících 95 % připadne na zvuk.
Nejdelší vzdálenost, kterou korek při otevírání šampaňského uletl, je 6,71 m. Podle Guinnessovy knihy rekordů byl tento zápis vytvořen na Velikonočním ostrově 29. ledna 2010 a dodnes nebyl překonán.
Zpočátku byly bublinky v šumivém nápoji považovány vinaři za nežádoucí.
Láhev šampaňského se tradičně rozbíjí o bok spouštěné lodi – symbolizuje kontakt lodi s pěnícími se vlnami.
Speciálně pro Winstona Churchilla dodával Pol Roger šampaňské v unikátních lahvích o objemu 0,6 litru (imperiální půllitr). Komorník je Churchillovi přinášel každý den v 11 hodin, když se probudil.
Nejstarší šampaňský dům Gosset byl založen v roce 1584.
Ve sklenici dobrého šampaňského se bublinky tvoří ještě 10 až 20 hodin po odzátkování láhve.
Vhodíte-li do sklenice šampaňského kousek čokolády nebo rozinku, bude opakovaně klesat ke dnu a znovu stoupat.
Zvyk postříkat vítěze šampaňským na konci předávání cen se zrodil v roce 1967, kdy měl závodník Dan Gurney z vítězství takovou radost, že ihned otevřel láhev a postříkal své okolí. V islámských zemích, kde je alkohol zakázán, se k tomu používají nealkoholické nápoje.
Slavná koupel v šampaňském je ve skutečnosti nebezpečná – alkohol se rychle vstřebává kůží a může způsobit otravu, proto se do vody přidává jen v malém množství.
Nejdražší láhev šampaňského „Taste of Diamonds“ od Goût des Diamants byla v aukci prodána za 1,2 milionu dolarů a byla zdobená bílým zlatem, krystaly Swarovski a 19karátovým diamantem.
Armand de Brignac vyrábí šampaňské Midas v lahvích o objemu 30 litrů, což odpovídá 40 běžným lahvím. Každá je ručně vyrobená a váží přibližně 45 kg.
Láhev šampaňského v lidské výšce (182 cm) vyrobil Piper-Heidsieck v roce 1965 na oslavu Oscara pro herce Rexe Harrisona za roli ve filmu My Fair Lady.
Kvalitu šampaňského celosvětově kontroluje Meziprofesní výbor šampaňských vín, který zahrnuje všechny účastníky výroby – více než 15 000 pěstitelů a družstev a přes 300 podniků.
Více než 3500 kg hroznů z oblasti Champagne putuje do laboratorního výzkumu, který určuje dobu sklizně. Tento proces se nazývá Réseau Matu – nauka o stupni zralosti bobulí. Vše začíná ve fázi véraison, kdy bobule mění barvu, což signalizuje blížící se plnou zralost. Dvakrát týdně, v pondělí a ve čtvrtek, sklidí 300 vinařů 15 až 20 náhodných hroznů na 600 kontrolních stanovištích napříč apelací. Bobule se analyzují v laboratoři a výsledná zpráva určí optimální dobu sklizně pro každou vesnici, pozemek i odrůdu v daném roce.
Až do druhé poloviny 19. století byla všechna šumivá vína sladká. Kvůli nadměrné fermentaci explodovalo až 40 % lahví a kupujícím se nabízely masky podobné šermířským.
Suché šampaňské – brut – vynalezla remešská vdova Louise Pommery. Další remešská vdova, Nicole Clicquot-Ponsardin, přišla s technikami remuage (stáčení s tvorbou sedimentu) a dégorgement (odstranění sedimentu).
Hlavními hráči na trhu se šampaňským jsou Moët & Chandon, Veuve Clicquot, Laurent-Perrier, Dom Pérignon, Mumm, Piper-Heidsieck, Pommery, Mercier, Taittinger, Louis Roederer, Perrier-Jouët, Bollinger, Ruinart, Pol Roger, Lanson či Krug.
V moderní hudbě se k šampaňskému nejčastěji obrací hip-hop, glamour i gangsta, protože šampaňské je symbolem luxusu.
Výrazným filmovým výstupem šampaňského je komedie Four Rooms, v níž postava Quentina Tarantina drží v ruce Louis Roederer Cristal. Nejznámější „rolí“ šampaňského je však patrně scéna z Velkého Gatsbyho, kdy usměvavý hrdina Leonarda DiCapria vítá hosty sklenkou. Mimochodem pije Moët & Chandon – nejoblíbenější šumivé víno filmového plátna; druhé místo patří Veuve Clicquot. A James Bond dává přednost Bollingeru a Dom Pérignon.
Champenois – pod tímto názvem se v degustačních barech nabízí sada občerstvení k šampaňskému. Ochutnává se zleva doprava, od zeleniny přes maso a sýry až po sladkosti. Podle chuti se šampaňské podává k předkrmům, hlavním chodům i dezertu. Vyhlášenou kombinací jsou křupavé růžové remešské sušenky, které se namáčejí do sklenice, aby nasákly chuť a vůni vína.
Moderní láhev na šampaňské vynalezl v roce 1800 lékárník François z Châlons; zohlednil nejen barvu skla, ale i jeho tloušťku a tvar.