Výraz „Veliké ženy Champagne“ v sobě skrývá obrovskou žízeň po životě, úspěch, obětavost, neúnavnou motivaci a schopnost plavat proti proudu. Údolí v oblasti Champagne a jeho neúrodné křídové půdy jako by říkaly, že na úspěchu bude třeba tvrdě pracovat. Fenoménem šampaňského je, že jeho lehkost a slavnostnost se rodí v nejsevernějším bodě francouzského vinařství, na samotné hranici možnosti výroby vína. A právě ženám bylo souzeno udělat z Champagne globální kulturní i komerční značku.
Madame Bollinger
Champagne Bollinger dnes patří k pěti nejkvalitnějším domům a velkou měrou se o to zasloužila Lily Bollinger. Dcera důstojníka ovdověla velmi brzy, a tak v roce 1941 převzala vedení rodinného domu. Její čas bohužel připadl na léta okupace, kdy byli všichni muži ve válce a obchod téměř ustál. Vzdát se kontroly nad společností by bylo nejsnazší, madame Bollinger ji však provedla okupací i čtyřmi roky války a stala se jednou ze zakladatelek Výboru na obranu šampaňského. Při ústupu zaminovaly německé jednotky sklepy se šampaňským, americké jednotky však vstoupily do Champagne již v srpnu 1944, ještě než mohlo dojít k výbuchům. Po válce madame Bollinger den co den objela na kole vinice a dohlížela na obnovu i výrobu. Prestižní Bollinger se dnes do stovek zemí distribuuje podle kvót stanovených společností a je také oblíbeným šampaňským Jamese Bonda. Výrobky Bollinger najdete v Maison Bouchon zde.
Madame Roederer
Louis Roederer Cristal bývá nazýván „luxusním vínem ohromující kvality“. Poprvé bylo vyrobeno v roce 1876 u příležitosti korunovace ruského císaře Alexandra II.; lahve Cristal byly tehdy z křišťálu a Roederer byl oficiálním dodavatelem ruského císařského dvora. Po revoluci v roce 1917 však Francie obrovský ruský trh ztratila a následovaly roky prohibice v USA i šest let války na vinicích Champagne. Ve 30. až 70. letech 20. století řídila společnost Camille Olry-Roederer, která podnik nejen udržela, ale i předala rodině. Roederer je posledním domem této úrovně prestiže, jehož správa zůstává zcela v rukou jedné rodiny po několik generací. Charakteristickým rysem domu jsou rozsáhlé vlastní vinice, které pokrývají 75 % potřeby surovin – u šampaňského výjimečné číslo a přímý důsledek včasného nákupu vinic Camille Roederer.
Mathilde Laurent-Perrier
Na kraji vinic, daleko od hluku měst, na hranici tří hlavních vinařských oblastí Champagne leží skromná vesnička Tours-sur-Marne, kde se kdysi usadil Eugène Laurent. Později se oženil s Mathildou Emilií Perrier, a tak vznikl dům Laurent-Perrier, který se nakonec stal jedním z nejlepších v celém Champagne. V roce 1887 Eugène zemřel a vdova Mathilde řídila společnost úspěšně 38 let – v roce 1914 vyrobil dům až 600 000 lahví vynikajícího šampaňského. První světová válka však domu způsobila velké škody a někteří členové rodiny zemřeli. Madame Laurent-Perrier zemřela v roce 1925; chyběl jí obchodní důvtip slavné vdovy Clicquot a v těžkých ekonomických podmínkách firmu jen stĞží udržela nad vodou – v roce 1938 bylo ve sklepích pouhých 12 000 lahví.
Marie Louise de Nonancourt
Válkou zničené panství Laurent-Perrier vděčí za svou záchranu opět vdově – Marii Louise de Nonancourt. Díky ní rod přežil okupaci Francie za druhé světové války. V roce 1966 dosáhla produkce domu jednoho milionu lahví a v roce 1984 již sedmi milionů, což Laurent-Perrier zajistilo čtvrté místo mezi hlavními vinařstvími Champagne. První asistentkou a zřejmě i nástupkyní současného majitele je jeho dcera Alexandra Pereira de Nonancourt – soudě podle její pracovitosti a odhodlání se do historie šampaňského zapíše další ženské jméno.
Rose-Adélaïde Jouët
Dům Champagne Perrier-Jouët založil v roce 1811 mladý manželský pár Pierre-Nicolas Perrier a Rose-Adélaïde Jouët z Épernay. Pierreův otec vlastnil v Champagne několik hektarů půdy, třebaže se na ní nikdy nepěstovaly hrozny; rodina totiž patřila k bohatým výrobcům vinných zátek. Po nashromáždění malého kapitálu, který navýšil věnem své manželky, koupil Pierre velkou budovu na Avenue de Champagne, kde šampaňský dům sídlí dodnes. Devatenáctiletá Rose-Adélaïde, dcera výrobce kalvadosu, byla od dětství zvyklá pracovat na vinici a měla znalosti enologie. Právě Adèle, jak jí říkali, byla ve svém oboru velmi úspěšná – pečlivě vybírala nejlepší révu a zdokonalovala výrobní technologie. Manželé si dovedně rozdělili role: Adèle šampaňské tvořila a Pierre je prodával.
Madame Pommery
Když se mladá kráska Louise provdala za nenádaně bohatého pana Pommeryho, syna vlivného remešského obchodníka s vlnou, nic nenasvědčovalo tomu, že právě ona – až ovdoví – v roce 1858 vytvoří legendární dům šampaňského Pommery, srovnatelný s velkým rodem Clicquot. Koupila 200 hektarů vinic a 120 křídových lomů v srdci Champagne v Remeši. K čemu lomy? Pro sklepy, kde zrají miliony lahví šampaňského. Remeš totiž stojí na křídových lomech, které vykopali Římané; 10 až 30 metrů pod zemí, bez hluku a světla, při stálých 8 až 10 °C a 80% vlhkosti, panují ideální podmínky pro zrod bublinek. Madame Pommery vyráběla dva miliony lahví ročně, třebaže její sklepy pojaly až dvacet milionů; zbývající prostor využila pro fenomén „podzemní umělecké galerie“, kde regály s lahvemi prokládají kamenné basreliéfy. Hlavní zásluha Madame Pommery je však jiná – v roce 1874 vytvořila Pommery Nature, naprosto suché šumivé víno, první brut v historii, a stala se tak autorkou moderního stylu Champagne: ne sladkého, ale svěžího, chladného a elegantního. Brut si okamžitě podmanil Anglii, kde se příliš sladké chuti nevyhledávají. Světový trh se tak rozdělil mezi dvě dámy – sladké víno Madame Clicquot a diskrétní brut Madame Pommery. Champagne Pommery najdete v Maison Bouchon zde.
„Šampaňské – to jsem já.“ Madame Nicole Clicquot-Ponsardin
Nejznámější ženou světa šampaňského byla a je samozřejmě Madame Clicquot. Když probíhala Francouzská revoluce, bylo budoucí vdově Clicquot, Barbe-Nicole Ponsardin (1777–1866), pouhých 12 let. V klášteře se jí dostalo vynikajícího vzdělání a ve 22 letech se provdala za Françoise Clicquota, syna známého bankéře, obchodníka s látkami a majitele vinic v Champagne. Svatba se odehrála ve vinném sklepě, což se nakonec ukázalo jako jakési proroctví. Mladí manželé se usadili v Bouzy a začali aktivně pěstovat vinice a vyrábět víno, jejich štěstí však netrvalo dlouho: François Clicquot brzy zemřel a z Barbe-Nicole se stala vdova Clicquot. Zdrcený otec Françoise ztratil zájem o život a chtěl podnik prodat; snacha se tomu však kategoricky bránila a otec po dlouhém přemlouvání řízení výroby přenechal vdově. Tak vznikla společnost „Veuve Clicquot-Ponsardin“. Cílevědomá povaha, vytrvalost a touha neztratit produkci pomohly Nicole zvládnout základy vinařství i účetnictví, a jednoho dne svět poznal šampaňské Veuve Clicquot – k překvapení mnohých je tehdy měla na starosti žena.
Po porážce Napoleonovy armády prožívala madame Clicquot těžké časy: export klesal, kupců ubývalo a její sklepy, které nestihla zazdít, pustošili ruští důstojníci. Vdova Clicquot tehdy pronesla prorockou větu: „Dnes pijí. Zítra zaplatí!“ A měla pravdu – její šampaňské se u ruských důstojníků stalo natolik oblíbeným, že si je po návratu do Ruska začali objednávat z Francie a stali se největšími odběrateli. Později poptávka převýšila produkci a madame Clicquot musela odmítat i bohaté zákazníky. Otázka zvýšení výroby jí nedala spát – řešení nakonec přišlo při čeření šampaňského: z každé lahve bylo třeba odstranit usazeninu, což zabíralo nejvíce času. Madame Clicquot proto vymyslela speciální „stůl na protřepávání“ lahví, který proces výrazně zrychlil a umožnil jedinému pracovníkovi otočit několik stovek lahví najednou.
Vdova Clicquot zemřela v plném blahobytu ve věku 89 let, obklopena rodinou. Její společnost tehdy vyráběla 750 000 lahví ročně a její šampaňské dodnes patří k nejdražším a nejšlechetnějším vínům světa. Parafrázujíc Ludvíka XIV. ráda říkávala: „Šampaňské jsem já!“
Mimochodem, vnučka madame Clicquot, slavná vévodkyně z Uzès Anne de Rochechouart de Mortemart (1847–1933), byla první ženou na světě s řidičským průkazem – a zároveň první ženou, která dostala pokutu za překročení rychlosti (15 km/h).
Luxusní klasiku i limitované edice Veuve Clicquot najdete v Maison Bouchon zde.