Veuve Clicquot je název, který zná každý. Již dávno není symbolem pouze šampaňského, ale sofistikovanosti, stylu a luxusu.
Příběh jednoho z nejslavnějších domů Veuve Clicquot je příběhem „La Grande Dame of Champagne“ a jejího skvělého vína – nápoje, o němž psali Puškin, Čechov, Gogol, Agatha Christie, Ian Fleming, Jules Verne i Guillaume Apollinaire.
Vše začalo v době, kdy se praprabačičky dnešních podnikatelek věnovaly výhradně výtvarnému umění, tančily na plesech, vyšívaly a vychovávaly děti, poslouchaly své muže a o podnikání ani neuvažovaly. Psal se rok 1805, kdy mladé Francouzce Nicole Ponsardin Clicquot zemřel manžel François Clicquot, syn majitele vinařství Clicquot založeného v roce 1772. Podle tehdejších zvyků měla mladá vdova převést podnikání do mužských rukou a věnovat se spíše ženským záležitostem než vedení vinařství. Stalo se však něco neobvyklého: sedmadvacetiletá vdova dokázala na úsvitu 19. století nemožné – odvážně se pustila do rozvoje rodinného podniku a navzdory užaslé společnosti se stala jednou z prvních úspěšných podnikatelek na světě.
Madame Clicquot, která měla mimořádnou mysl, ambice i manažerský talent, se nejprve pustila do zlepšování kvality. Šampaňské bývalo tehdy zakalené kvůli kvasnicím. Vynálezavá madame se rozhodla uchovávat lahve dnem vzhůru, aby se zbytky kvasnic nahromádily v hrdle. To se poté zmrazilo a při prudkém otevření lahve vyletěla pod tlakem kostka ledu s kvasnicemi, takže zbylé víno zůstalo čiré. Tomuto postupu se dnes říká remuage; vymyslela jej osobně Madame Clicquot a je součástí klasické technologie výroby šampaňského.
Nicole Clicquot rozšířila pozemky společnosti a začala pěstovat ty nejlepší odrůdy pro výrobu šumivých vín. Tajemstvím úspěchu je podle ní právě kvalitní surovina – a jako vždy se nemýlila. Již v roce 1811 spatřila světlo světa první láhev šampaňského Veuve Clicquot.
Dalším inovativním počinem Madame Clicquot bylo růžové šampaňské. Dříve se takové nápoje pouze tónovaly tmavou šťávou z černého bezu či jiných bobulí, což se však vdově Clicquot nelíbilo, a tak ke svému klasickému šampaňskému přidala tiché červené víno z hroznů Pinot Noir. Tento způsob značka používá dodnes a brzy se jej chopili i další vinaři.
Rok 1812 byl pro šampaňské domy nejšťastnější: válka vyčerpala Evropu, na luxus nebyl čas a šampaňské nikoho nezajímalo. Mnoho domů, jak se předpovídalo, skončilo – pro dům Clicquot to však byla díky majitělčině prozíravosti doba nejúspěšnější.
Když téhož roku vstoupili do Paříže ruští husaři a kozáci, vnikli i do sklepů Clicquot a začali je pustošit. Do komnaty paní vběhl vyděšený vinař s výkřikem: „Madam, bourají sklepy a pijí naše vzácné víno!“ Madame, podřimující v křesle, zůstala klidná: „Nechte je pít. Celé Rusko za to zaplatí.“
Šampaňské Veuve Clicquot se v Rusku brzy stalo téměř národním nápojem. Husaři ho na večírcích vypili desítky lahví, podávalo se na společenských akcích a obchodníci jím slavili velké obchody. Na začátku 19. století bylo v Rusku drahé: za láhev Veuve Clicquot se platilo 12 rublů, za což bylo možné pořídit šest krav. V roce 1825 prodala Veuve Clicquot v Rusku 252 452 lahví, tedy téměř 90 % celkové produkce společnosti.
Barbe-Nicole Clicquot-Ponsardin zemřela v roce 1866 ve věku 89 let. Již v roce 1831 nastoupil do vedení firmy mladý vinař Edouard Werlé, který slávu firmy spolu se svými dědici výrazně posílil; v roce 1866 se stal jejím plným vlastníkem. Madame Clicquot tím jmenováním obešla početné příbuzenstvo, což opět vyvolalo vlnu nesouhlasu – nestandardní až revoluční rozhodnutí jí však byla vlastní.
Obchodní zkušenosti Madame Clicquot jsou žádané dodnes a studují je ekonomové i budoucí manažeři a marketéři, neboť její jméno se do historie podnikání zapsalo především díky odvážným marketingovým inovacím.
Příběh domu Clicquot je příběhem ženy, která vybudovala celé impérium v mimořádně těžkých podmínkách a světu ukázala, že vše je možné. Dnes patří Veuve Clicquot k nejprodávanějším šampaňským a je součástí luxusního konglomerátu LVMH.
Klasiku i limitované edice Veuve Clicquot najdete v Maison Bouchon zde.