Od konce druhé světové války uplynula desetiletí, v Champagne však dodnes zvedají sklenice na počest těch, kdo položili život v boji proti tyranii.
Před německou invazí dokázaly domy ukrýt část svých zásob – postavily falešné zdi, zazdily tunely a skryly před nacisty tisíce ročníkových lahví. Mnoho tajných úkrytů bylo objeveno a vyrabováno, jiné však fungovaly tak dobře, že některé domy dodnes nacházejí zazděné tunely se stovkami historických lahví.
Dne 22. června 1940 podepsaly Francie a Německo příměří. Dvě třetiny země, včetně Champagne, se ocitly v německých rukou. Zajato bylo asi 1,5 milionu Francouzů a na vinicích zůstaly pracovat jen ženy, děti a staří lidé. Šampaňské bylo velmi žádané – sloužilo k platbám, darům i úplatkům.
Sám Adolf Hitler během okupace nashromáždil půl milionu lahví ročníkových vín a jen v prvních týdnech okupace nacisté ukradli přes dva miliony lahví. Aby se chaos zastavil, byli jmenováni takzvaní „weinführei“; šampaňské měl na starosti Otto Klaebisch, jehož rodina obchodovala s kořalkou. Klaebisch však začal požadovat 400 000 lahví týdně – množství, které nebylo možné vyrobit.
Na jaře 1941 se proto několik domů spojilo a vytvořilo Meziprofesní výbor šampaňských vín (CIVC). Postavit se Klaebischovi tváří v tvář se odvážil jeden z nejuznávanějších lidí oboru – šéf Moët & Chandon, hrabě Robert-Jean de Vogüé.
Domy se bránily, jak mohly: lepily na lahve špatné etikety, schovávaly ročníky a Moët & Chandon dokonce na staré lahve z roku 1928 nalepil štítky s jedem. Některá vinařství, včetně Taittingeru, dodávala Němcům nejhorší zásoby, Klaebisch se však v šampaňském dobře vyznal. Za svou lstivost byl François Taittinger na několik dní uvězněn, než mu starší bratr zajistil propuštění.
Traduje se i příběh Lily Bollinger, která weinführera přijala zdvořile, nabídla mu však záměrně příliš úzké křeslo, z něhož musel stále vstávat – a na panství se již nevrátil. Ono křeslo se na Bollingerově panství dochovalo dodnes.
Domy se však staly i životně důležitou součástí odboje: ukrývaly sestřelené britské piloty, Židy, zbraně i munici, ve sklepích Veuve Clicquot se lidé schovávali při bombardování a domy předávaly zprávy spojencům. Robert-Jean de Vogüé působil v odboji v Épernay; v listopadu 1943 byl zatčen a poslán do koncentračního tábora Ziegenhain.
V květnu 1945 britskí výsadkáři tábor osvobodili. Robert-Jean de Vogüé ležel téměř bez života u kraje silnice, poznal ho však kolemjdoucí voják, který dříve pracoval v Moët & Chandon. Vogüé se vrátil do Épernay a dům řídil až do své smrti v roce 1976.
Když Německo prohrávalo, vznikly plány na zničení velkých francouzských měst i rozkaz vyhodit do povětří sklepy v Épernay. K tomu by došlo, kdyby generál Patton a americká 3. armáda v srpnu 1944 Němce nezahnali na ústup. Épernay bylo osvobozeno 28. srpna 1944, Remeš o dva dny později.
Z vděčnosti rezervovaly domy obrovskou část vína pro vojáky. Rémy Krug v roce 2016 vzpomínal: „Když na konci války přišly do Remeše americké jednotky, můj dědeček vyběhl do sklepa, vzal všechny lahve Krugu, postavil je na chodník před domem, sebral všechny sklenice, které našel, a začal otevírat lahve. Naléval a rozdával víno procházejícím vojákům – byl tak šťastný a tak svobodný.“ Ve výloze muzea D-Day v Portsmouthu dodnes stojí láhev G.H. Mumm jako připomínka toho, jak šampaňské domy riskovaly vše.